OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není na domácí scéně moc kapel, které by mohly svůj materiál bez ostychu měřit s těmi největšími v zahraničí. GODLESS TRUTH touto nahrávkou však opět dokázali, že do extraligové skupiny světového death metalu bez jakýchkoliv pochyb patří. Po všech stránkách precizní a dotažené EP opravdu snese srovnání se současnými titány zámořské scény. Lze říci i to, že toto je absolutní top, jaký jsem od olomouckých zatím slyšel. Po trochu rozporuplné albovce „Arrogance Of Supreme Power“ kapela útočí s maximální silou a ve své zatím nejsilnější sestavě. Každý nástroj zde má svoji roli. Každý předkládá dokonalé technické finesy a přece jsou skladby kompozičně postaveny tak, že nejde zdaleka jen vychloubačnou přehlídku technické ekvilibristiky. Dokonale zaranžované bicí, které hrají s celkem, a přesto zvládají ohromit nápady a invencí. Vytažená a krásně čitelná basa tu tvoří asi nejméně tradiční „žánrové“ linky a dodává tak současným GODLESS TRUTH vlastní originální xicht. Další kapitolou je výsledek kytarového tandemu, který je vzorovou spoluprácí dvou instrumentalistů, jenž přesně vědí, kdy dát více prostoru tomu druhému, aby kapela netrpěla kytarovým egocentrismem. Vrstvené vokály a jejich studiová úprava je pak jen řemeslným potvrzením kvality současného materiálu a jakousi třešničkou na dortu. Komando vedené Zdeňkem Šimečkem ubralo oproti minulosti nohu z plynu, jinými slovy brutalitu nahradily kompoziční vyspělost a technika, výrazně se posílily i moderní deathmetalové prvky, možná bych se nebál říci, že některé ingredience jsou propůjčeny až z metalcorového světa. Sečteno a podtrženo. Z deathmetalového soudku jde pro mne o nejsilnější domácí materiál z minulého roku.
8 / 10
Too Late To Stop My Hate (EP) (2010)
Arrogance of Supreme Power (2004)
selfRealization (2001)
Burning Existence (1999)
Desperation (1998)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Lacerated Enemy Records
Stopáž: 14:54
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.